Tak či tak začnete-li reagovat na nabídky v databázi akreditovaných organizací, většina pravděpodobně na Vaše CV a motivační dopis ani nebude reagovat a většina ze zbylé menšiny napíše, že projekt je už obsazený a že třeba příště. Když jsem se s chtíčem po plynulé němčině cpala do Německa nebo Rakouska, bylo tomu přesně tak. Pak přišla last-minute nabídka projektu v Gruzii. Stejně jako v ostatních politikách EU tedy i v rámci EVS funguje mobilita i mimo členské státy. Především jsou to pak země východní (státy bývalé Jugoslávie, Turecko, Ukrajina, země Zakavkazska). Ruka v rukávu…
Pravda je, že blahodárná rovnostářská hesla EVS, která se zříkají požadavků na vzdělání, rasu a dokonce znalost jakéhokoli cizího jazyka, neplatí. Pod nátlakem zájemců si organizace vybírají nejvhodnějšího kandidáta (pokud už nějakého toho kamoše nemají nalezeného) a pochybuji, že jím kdy byl někdo bez komunikačně zvládnuté angličtiny. Ale nechci unii křivdit. Je to zřejmě spravedlivý a zdravý konkurenční boj.
Jaká je tedy administrativní praxe: v každé konkrétním případě figurují tři subjekty, a to vysílající organizace, přijímající organizace a osoba dobrovolníka, který má reciproční závazky a povinnosti sepsané a všemi stranami podepsané v tzv. Activity Agreement. Ruku na srdce: kdyby se kdokoliv z dobrovolníků rozhodl během své služby v organizaci nehýbnout ani prstem, jen si užít (pro nezaměstnané) docela dobře placené prázdniny, většině by to prošlo. Za osobu dobrovolníka totiž pochopitelně dostává vysílající i přijímající organizace jistou měsíční „gáži“, rozhodla-li by se kterákoliv strana spolupráci ukončit (a je to nepostihnutelné), organizace by o měsíční dotace přišly.
Na malé vesnici kdesi mezi vinohrady a trnkami se rok v Gruzii zdál jako drobný vtípek. Nakonec se přelil ve skutečnost a já jsem v Gruzii. Před odjezdem bylo pochopitelně nutné vyřídit nenáročné, přesto věčně otravné, administrativní věci, propít alespoň týden s blízkými a běhat po doktorech. Jeden postarší, nabubřelý, s autoritou, která Vás přinutí koktat, když chcete říct své jméno a datum narození, mi odvětil: „Jistě! Oni tam nemají co jíst a vy jim budete dělat ekologické a mediální kluby. To zas někdo nevěděl, kam vrazit peníze.“
Nemůžu zapírat, že zatímco jsem obesílala EVS projekty, neměla jsem toto schizofrenně na mysli. Jeden takový dobrovolník přijde unii na desetitisíce korun, nechci ani pomyslet, kolik to může být např. ve Skandinávii. Není celé dobrovolnictví jen dobrá zábava pro kulturní snoby, co dostudovali humanitní obory? Co víc pro takové, kteří trpí spasitelským syndromem a když se jim nepodařilo založit neziskovku doma, vyjedou aspoň transformovat nějakou tu stávající za hranice?
Nicméně ještě minimálně tento rok se píšou projekty za stávajících podmínek a ze sobeckých důvodů je škoda takové možnosti nevyužít. Během následujícího roku budu mít možnost zmíněné otázky náladově nahlížet z různých perspektiv. V čase, kdy se zrovna nebudu opájet místní vášní pro neřád, budu přemítat o efektivnosti evropské grantové politiky a ekonomických nadnárodních unií vůbec.